Žízeň osamělého člověka
8. 3. 2008
Někdy mám žízeň. Strašlivou a neukojitelnou. Žádná voda ji nemůže vyléčit. Dokonce ani ta ohnivá, univerzální lék, který aplikuji na všechny neduhy mého života jako jiní polykají aspirin. Ta žízeň je ztělesněním mé prázdnoty. Prázdna mého všedního bytí. Jak velký může být smysl života? Nemám zdání. Vím však, že jeho nepřítomnost je nekonečná jak vesmír sám. Ba možná větší. Zkoušel jsem tu spalující žízeň, to místo sucha kdesi ve mně, oproti němuž jsou ty nejdrsnější pouště našeho světa rajskou zahradou, místo, kde nikdy neprší a nikdy nesvítí slunce, kde ani den není, jen noc postrádající světlo třebas i nepatrné hvězdičky naděje, zkoušel jsem ji tolikrát uhasit. Celé týdny jsem si nechával televizí vyleptávat muj mizerný "dobrý vkus" a to, co jsem kdysi bláhově nazýval bystré myšlení. Kdysi jsem byl přesvědčen, že jednou změním svět, teď nevím, jestli bych radši neměl světu prospět tím, že ho zbavím hrozby svých genů. Strávil jsem hodiny a hodiny zíráním na porno, které mě ani nedokázalo vzrušit tělesně, natožpak aby mi dalo nějaký smysl. Co s člověkem, který za svůj největší objev může považovat to, že ani usilovným honěním si člověk smysl bytí nevymasturbuje? Jsem nemocný z romantických kýčů, které hltám tak, že se pokaždé bojím, zda mi nezaskočí a nezpůsobí smrt. Myslel jsem, že mi tyhle splašky pomohou zbavit se večerního splínu, ale účinek se mi cynicky vysmál. Skončím to raději hned...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář